Ahoj, jmenuji se Káťa a letos jsem své dvacáté narozeniny oslavila neobvyklým způsobem – amputací pravé nohy ve stehně. Toto je můj celý příběh.
Ve dvanácti jsem nastoupila do česko-německého stipendijního projektu na gymnáziu Friedricha Schillera v Pirně, takže jsem šest let chodila na německý gympl. Když mi bylo sedmnáct, nahmatala jsem si na svém pravém koleni malou bouli. Od obvodního lékaře, po ortopeda, jsem se dostala až na dětskou onkologii v Motole. Nikdo ale pořádně nevěděl, o jakou diagnózu se vlastně jedná. Absolvovala jsem několik operací pro odstranění boule, ta se ale stále vracela. Onkologové tedy jako další postup zvolili radioterapii, na kterou jsem musela chodit těsně před maturitou. Naštěstí jsem se stihla včas vrátit do školy a úspěšně dokončit střední školu. Tím byla moje boule na koleni pro všechny vyřešená.
Kvůli mé vášni ke zvířatům a moři jsem se rozhodla jít studovat mořskou biologii do Anglie. Naštěstí jsem to stihla ještě před Brexitem, mohla si zažádat o “předběžný status usazené osoby” a tím pádem jsem měla nárok i na studentskou půjčku.
Až na covid-19 znepříjemňující život úplně každému se mi v Anglii dařilo dobře, až do doby, kdy jsem si ve druháku sáhla na pravé koleno a ejhle – boule byla zpět. V tu chvíli mi už ale bylo devatenáct a z dětské onkologie jsem musela na dospělou. Nastalo cestovní šílenství, kdy jsem za peníze ze své stáže místo koupě neoprenu a potapěčského vybavení platila cesty Praha-Londýn, abych kromě vyšetření mohla chodit na přednášky.
Nález se stále nedařilo dodiagnostikovat, a tudíž byl postup další léčby nejasný. Rozhodli jsme se tedy obrátit na další pracoviště. Tím jsem se dostala až do Brna, k panu primáři na dětském onkologickém oddělní fakultní nemocnice, kde se podařilo bouli diagnostikovat. Další sled událostí se dal diametrálně odlišným směrem. Od semimaligního onkologického nálezu nejistého charakteru k high grade sarkomu měkkých tkání, od radioterapie k driákům chemoterapie, od opakovaného vykrajování formiček na mém koleni po vysokou amputaci nohy nad kolenem. Vzhledem k vážnosti situace to ani jinak nešlo, amputace byla jediným řešením.
Takže místo plánovaných zážitku u moře jsem půl roku chodila na rande do nemocnice a shodila kolem osmi kilo (doslova…). Přesto jsem druhý ročník vysoké školy normálně dokončila. Mým hlavním cílem bylo vrátit se zpátky do školy a dál dělat to, co mě baví. A začátek třeťáku byl koncem září, amputace proběhla v půlce července. Dalším krokem po amputaci bylo naučit se chodit s protézou. Naivně jsem si myslela, že si nasadím protézu a rovnou na ní taky odejdu, chodit přece umím ne? No, tak ne. Jak jsem záhy zjistila, chce to čas… a trpělivost není moje silná stránka. Dalších čtrnáct dní jsem proto strávila ve škole chůze na rehabilitaci v Malvazinách. Nakonec se mi podařilo včas nastoupit do třetího ročníku.
Jsem moc vděčná, že mi bylo zapůjčeno bionické koleno c-leg, protože pojišťovna hradí v prvním roce pouze mechanickou protézu jakožto prvovýbavu. C-leg je mnohem kvalitnější protéza s mikroprocesorem, který se dokáže přizpůsobit chůzi a má mnoho funkcí. Ze strany pojišťovny je to maximum, které můžou schválit. Bohužel, ani c-leg se ale nesmí namočit a neumožňuje mi pohybovat se v takové míře, jak bych si přála.
Ať už je to práce na lodi, brouzdání se v řece, nebo brození bahnem, voda k mému oboru neodmyslitelně patří. Proto bych potřebovala speciální voděodolnou bionickou protézu Genium X3 od Ottobocku, která by mi umožnila vrátit se zpět do mého normálního života. Nejenomže je voděodolná, ale mimo jiné dokáže chodit i do schodů, což by byla veliká výhoda vzhledem k tomu, že k nám domů vede osmdesát schodů.
Tato protéza ale není hrazená pojišťovnou. Proto jsem se rozhodla spojit se s neziskovými organizacemi a najít sponzory, kteří by mi pomohli získat prostředky, abych se mohla plně věnovat mořské biologii, a to i bez nohy.
